Legendární brankář LTC Praha a československé hokejové reprezentace, stavební inženýr. Po roce 1945 národním správcem cihelny v Lanškrouně. Autor regulačního plánu města Lanškroun. Jako malý chlapec patřil spolu s rodiči k mnohým návštěvníkům lanškrounského koupaliště.

Po skončení druhé světové války bydlel se svou ženou a dvěma dcerami na ulici Nádražní č.p. 418. Byl původní profesí stavební inženýr. V roce 1948 vytvořil pro naše město regulační plán. Mezi pečlivými rozbory města zaujmou jeho návrhy na přístav Lanškroun na vodním kanálu Labe-Dunaj, na letiště nebo propojení železniční přípojky z Rudoltic do Letohradu. Byl také národním správcem cihelny.

V padesátých letech byl po známém procesu s hokejovými reprezentanty vězněn v komunistických lágrech. Na jeho počest jsme v Lanškrouně v roce 1994 pojmenovali ulici a odhalili bustu za účasti jeho manželky, dcer a dosud žijících členů bývalého hokejového týmu.


ING. BOHUMIL MODRÝ - Životní osudy a vztah k městu Lanškrounu

Bóža Modrý ("1916 Praha, +1963 Praha) byl význačným brankářem LTC Praha. Hokejová reprezentace získala na světových šampionátech v letech 1947 (Praha) a 1949 (Stockholm) titul mistra světa a další ocenění - např. stříbro na olympijských hrách v roce 1948 ve Svatém Mořici. Bóža Modrý reprezentoval naši republiku plných třináct let.
V roce 1950 byl zároveň se svými spoluhráči neprávem obžalován a odsouzen do vězení na 15 let za špionáž a velezradu. Stalo se tak v době politických komunistických procesu a intrik. Z trestu si odseděl několik let. Zemřel předčasně na následky práce v uranových dolech v Jáchymově. Vztah k našemu městu: Do Lanškrouna jezdil Bóža Modrý už ve dvacátých letech minulého století jako malý chlapec se svými rodiči na letní být k manželům Faltovým v Mánesově ulici. Později ve třicátých letech sem zajížděl jako dvacetiletý muž i v zimě a hrával hokej na Dlouhém rybníku (dle pamětníka, německého malíře Josefa Minarsche). Bóža Modrý navštěvoval Lanškroun často a zamiloval si jej. Vrátil se sem také po roce 1945 se svou ženou Erikou a dvěma dcerami Blankou a Alenou. Bydleli tehdy v dnešní ulici Nádražní č.p. 419 až do roku 1948. Působil jako správce cihelny pod Zámečkem. Protože byl původní profesí stavební inženýr, byl osloven, aby vypracoval návrh územního rozvoje města Lanškrouna. Tento projekt dokončil v roce 1948. Dnes je vystaven ve stálé expozici městského muzea. Nebyl však nikdy realizován, ale jeho myšlenky byly velkorysé - spojení Lanškrouna dopravními cestami se Severním a Jaderským mořem, vybudování letiště, přístavu Lanškroun na vodním kanálu Labe-Dunaj, propojeni železniční přípojky z Rudoltic do Letohradu atd. Po jeho návratu z vězení mu v letech 1955 a 1956 poskytli nezištně v našem městě možnost letního pobytu manželé Tenenkovi.
Hokejová hala nám bude stále připomínat osobnost slavného hokejisty tak, jak to již připomíná ulice B. Modrého a busta z r. 1994.
Jmenování čestným občanem našeho města in memoriam je významným aktem pocty tomuto člověku, sportovci, nejlepšímu hokejovému brankáři své doby, který v Lanškroune působil, rád se sem vracel a po druhé světové válce byl naším spoluobčanem.

PaedDr. Marie Borkovcová

Úryvek z publikace:
VI. Škutina, R. Bakalář: Ztracená léta - příběh hokejového zločinu, Helios, Pardubice, 1990

Spis Státního soudu byl veden pod číslem TS I/IV 47/50.... „Obvinění... byli sváděni bývalým Čs. hokejistou Malečkem a jeho dvěma společníky, kteří emigrovali na Západ, aby zůstali jako celek v zahraničí. Někteří členové hokejového týmu čítajícího 14 členů, byli pro to zůstat v zahraničí, ovšem jen jako celek. Mezi ně patřili obvinění až na Augustina Bubníka, někteří s tím nesouhlasili a byli pro návrat do ČSR. Došlo k hlasování, při kterém bylo odevzdáno 8 hlasů pro stanovisko zůstat v zahraničí a 6 hlasu proti tomuto stanovisku.
Obvinění (Modrý, Bubník, Kobranov, Roziňák, Jirka a Konopásek) hlasovali pro to, aby celé mužstvo zůstalo v zahraničí."
V odvolávacím spise se konstatuje, že nedošlo k jednomyslné shodě zůstat za hranicemi a že všichni hráči rozhodli pro návrat domů.
Po návratu z Curychu v roce 1949 se Zábrodský senior nechal ohlásit u tehdejšího ministra informací a osvěty Václava Kopeckého a oznámil mu všechny okolnosti zájezdu i rozhodnutí některých členů výpravy LTC zůstat v zahraničí.
(Není vyloučeno, že právě tehdy se už začala rodit myšlenka na přistřižení křidýlek hokejistů. Byl to rok po únorovém převratu a hokej patřil mezi tzv. buržoazní sporty).
Obvinění hokejové hráči byli zatčeni v březnu roku 1950, ve věznici v Plzni na Borech zavřeni až do léta 1951, poté transportováni do Jáchymova do uranových dolů.

SE ZLATEM DO KRIMINÁLU

V roce 1948 po únorovém převratu byl přijat zákon: jehož dopad byl pro Čechy a Slováky tragický. Zákon nesl paradoxní název „Na ochranu republiky" a měl číslo 231. Nejtragičtěji vyzníval jeho 1. paragraf. Tehdy byli zatčeni hokejisté, kteří dokázali v roce 1947 na pražské Štvanici poprvé v historii vybojovat pro Československo titul mistru světa. O rok později na olympiádě ve Svatém Mořici byli druzí a ve Stockholmu v zimě 1949 se československé mužstvo stalo mistrem světa.
Odměnou první jim bylo nadšení lidí, těch prostých fanoušků, kteří byli hrdi nato, jak se Československo dokázalo výrazně zapsat do nových dějin evropského sportu tak krátce po druhé světové válce. Tou druhou „odměnou" pak byly mistrům světa politické intriky, jejichž obětí se v době začínající studené války a československých politických procesů, stali.
Na konci neuvěřitelné, absurdní a vymyšlené historie byla zasedací síň bývalého Státního soudu v Praze na Pankráci a dvanáct odsouzených. Celkový součet trestů byl 77 let a osm měsíců…
Za obžalobu ze špionáže a velezrady byli odsouzeni:

Ing. Bohumil Modrý -15 let
Mojmír Ujčík - 3 roky
Augustin Bubník - 14 let
Zlatomír Červený - 3 roky
Stanislav Konopásek - 12 let
Václav Roziňák - 10 let
Vladimír Kobranov - 10 let
Josef Jirka - 6 let
Jiří Macelis - 2 roky
Antonín Španinger - 1 rok
Přemysl Hajný - 1 rok
Josef Stock - 8 měsíců

Jednání soudu bylo tehdy tajné. Obžalovaní a posléze odsouzení nikdy nedostali ani obžalovací spis ani rozsudek. Ten byl vynesen za nepřítomnosti veřejnosti po dvoudenním jednání 7. října 1950

Obrazovou dokumentaci poskytlo MĚSTSKÉ MUZEUM LANŠKROUN.