12.04.2010 - Zbigniew Czendlik - Kraj Pardubický - str. 03

Nedělní mše v kostele svatého Václava měla původně patřit modlitbě za zemřelé blízké. Lanškrounský farář Zbigniew Czendlik a věřící z Lanškrounska však svoje modlitby věnovali obětem leteckého neštěstí ve Smolensku.

LANŠKROUN Když jsem před lety přijímal česke národní občanství, dostal jsem od svých rodáků polskou vlajku se slovy, abych nikdy nezapomněl, kdo jsem.
Když jsem se ptal, proč je tak velká, odpověděli mi: hlavně abys žil v cizí zemi tak, aby ti ji mohli dát na rakev.
Hezky jsem si ji poskládal, schoval do šuplíku a řekl jsem si, že ji vytáhnu a vyvěsím na čestné místo při nějaké mimořadné příležitosti. Myslel jsem si, že to bude u nějakeho obzvlášť radostného okamžiku. Když v sobotu moje polské srdce zasáhla zprava o tragédii vládního leteckého speciálu nad Smolenskem, vzpomněl jsem si na svou vlajku. Svůj zrak jsem upřel na místo, kde jsem ji měl schovanou. Otevřel jsem šuplík a odnesl ji do kostela, abych ji položil na oltář - na pro mne nejdůležitější místo s prosbou, aby Bůh přijal tuto obět života mých rodáků.
Přišel jsem o svého pana prezidenta a další osobnosti, kteří tvořili květ polského národa. Lech Kaczynski byl ten, který stál u zrodu solidarity v Polsku a tudíž začátku nové demokratické historie Polska. Zemřelo vemně kus mého já a jako nikdy předtím jsem si uvědomil, kdo jsem a kde jsou moje kořeny. Ironie chtěla, že se to odehrálo u Katyně, na místě, které se už jednou zapsalo do tragických dějin Polska. Chtělo by semi říct, že je to místo, kde ďábelsky duch Stalina pořád žije.
O událostech, které se v roce 1940 v Katyni odehrály, když byla povražděna elita mého národa, se svět neměl nikdy dozvědět. A když se dozvěděl, tak pravda o Katyni byla 50 let falšována. O tom, co se v Katyni odehrálo, se může hlasitě mluvit až posledních dvacet let.
Když jsem se sám sebe ptal, proč to Bůh dopustil, přišla mi esemeska od Lucie Bílé: „… až mne mrazí v zádech, když si uvědomím, že se to možná mělo stát, aby se celý svět dozvěděl pravdu -co se odehrálo před sedmdesáti lety v Katyni…“.
Slovo Katyň tak už nikdo nevymaže z našich dějin. Cena, kterou jsmemuseli zaplatit, aby se o událostech v Katyni vědělo, byla ale mimořadně vysoká.
Celé Polsko se ponořilo do smutku. Do smutku se ponořila i moje duše. Vlajky byly stažené do poloviny žerdi. Jako by sestoupily do hrobu. Ale jako věřící vím, že z hrobu vede cesta k životu, že po smrti přichází vzkříšení.
Až se tyto vlajky vrátí na původní místo, věřím, že s nimi vstane z mrtvých pro nás Poláky nová naděje v ještě krásnější budoucnost.
Věřím, že Bůh požehná mé zemi a tuto tragédii v dobro promění. Věřím, že se z této bolesti dostaneme a tato událost všechny Poláky posílí. Chci poděkovat všem, kteří mi zavolali nebo poslali esemesku a vyjádřili tak soustrast nejenmně, ale i mému národu.
V sobotu jsem měl v sobě zvláštní pocity, když jsem jel na uvedení arcibiskupa Dominika Duky do úřadu. Slavnostně oblečen a ve slavnostní naladě jsem se v katedrále svatého Víta dozvěděl o té tragédii. Již během bohoslužby jsme veděli, že celá polská delegace, která jela do Katyně, je mrtvá.
Volal jsem domů rodičům. Ti se z té katastrofy, která Polsko postihla, nemohou vzpamatovat.
Je zajímavé, jak tuto tragédii všichni společně prožíváme. Jak se najednou svět zmenšil. Této solidarity, kterou jsem v sobotu cítil, si moc vážím. Vážím si toho, že spolu dokážeme prožívat i ty těžké chvíle, které nám život přináší.

Mladá fronta DNES - pardubický kraj

Tisk Náhled tisku