Lanškroun - Pronikavý řev motorů, vůně spáleného benzinu, nervozita řidičů a horečná činnost týmů mechaniků, oblečených do pestrobarevných kombinéz s nápisy na zádech, to vše tvořilo sobotní atmosféru v hokejové hale Bóži Modrého v Lanškrouně.
To, že jsou auta, která se čile míhala po závodní dráze, jen třicet nebo čtyřicet centimetrů dlouhá, vadilo jen málokomu.
„Je to bezvadné. Mně i vnukovi se to moc líbí,“ říká Pavel Jareš z Ústí nad Orlicí, který se na závody vysílačkou ovládaných autíček přijel podívat s manželkou Alenou a šestiletým vnukem Jirkou.
„Už je mi jasné, co bude Jirka po dnešku chtít k narozeninám,“ dodává suše Alena Jarešová. Nejlevnější modely přitom stojí tři až pět tisíc korun.
Auta z kategorie buggy připomínají malé formule s křidélky vzadu. Monstertruck jsou zase malé karoserie umístěné na neúměrně vysokých kolech do terénu.
Při závodech je důležitý start. Technický problém může zhatit celý závod. Své o tom věděl asi čtyřicetiletý muž, jehož stroj nedokázal na povel nastartovat. To znamenalo okamžitou diskvalifikaci. „Nemluvte na mě, jsem naštvanej,“ vrčí vztekle, když odnáší od startu za křidýlka červeno-bílý model do šatny.
Na rovných úsecích dráhy uvnitř mantinelů dokáží modely závodních aut vyvinout rychlost přes padesát kilometrů v hodině. Na rampách miniaturní formule létají jako raketa, pokud ale špatně najedou, změní se v neřízenou střelu a skončí po sérii salt a kotrmelců mimo dráhu.
Mladíci v oranžových reflexních vestách, kteří obracejí havarovaná autíčka zpět na trať, mají občas co dělat, aby se formulím letícím i několik metrů vzduchem vyhnuli. Havárie se opakují takřka neustále. Řidiči stojí na vyvýšené tribuně a ovládání formulí je pro ně samozřejmě mnohem složitější než u klasického auta.
Řevem, který se nese nad závodištěm, si modely aut příliš nezadají se svými skutečnými vzory. V průběhu závodu musí formule zvládnout i tankovat palivo z plastových kanystrů. Mají na to dokonce vyhrazené depo, kam si musí vůz pro směs benzinu, olejů a dalších přísad dojet. Do cíle, odmávnutého černo-bíle kostkovaným praporkem, některá autíčka dojíždějí s pokřivenými křidélky nebo se šourají do depa za hlasitého burácení motoru, které signalizuje, že něco není v pořádku.
Po každé jízdě se závodníci i zbývající členové jejich stájí nahrnou k výsledkové listině. Prsty na papíře hledají svá jména a pořadí, vytištěná hodně malým písmem. Ve vzrušených diskusích je slyšet i polštinu. „Příště by bylo lepší, kdyby se závodilo v létě. Jak tu někdo může celý den vydržet? Vždyť je tady příšerná zima,“ říká Jan Procházka z Lanškrouna a snaží si ohřát mrazem zkřehlé ruce o kelímek kávy z automatu.


Regionální mutace| Mladá fronta DNES - pardubický kraj
. 20.03.2006