Město Lanškroun bylo založeno v polovině 13. století v pěkné kopcovité krajině Orlického podhůří, která však bohužel postrádala dobrodiní větší životadárné řeky, jakou se těší nížinná města. Byla tu sice drobná síť potoků a potůčků, ale opravdová řeka, klenot, který zdobí město, tu chyběla.

Činorodí obyvatelé tehdejšího Lanškrouna se ovšem nechtěli s nepřízní přírody smířit a podnikali od počátku kroky, jak v krajině alespoň část vody zadržet a nenechat ji bez užitku odtéct jinam. Nemáme o tom sice žádnou doloženou zprávu, ale ty nepřímé svědčí, že se o vznik drobných rybníčků pokoušeli i mniši lanškrounského augustiniánského kláštera, kteří přišli do města v roce 1371. Ti mohli pro své dílo nalézt inspirační oporu v aktivitách svého církevního a světského pána, litomyšlského biskupa Alberta ze Šternberka, jenž roku 1378 založil na rozhraní obcí Opatov a Třebovice veliký rybník Hvězda.

Lanškrounská kronika za počátek místního rybníkářství považuje až rok 1433. Tehdy pravděpodobně vzniklo několik malých rybníčků na Zadním potoce přitékajícím od Jakubovic a sbírajícím vodu i od Mariánské hory. Dochovala se nám po nich alespoň jejich poetická jména: Štičí, Divoký, Fojtový a Nový. Tyto rybníčky ležely nedaleko klášterního dvora Krumvaldu (původně Kronfeldu), který stával nad dnešním Olšovým rybníkem v těsné blízkosti silnice do Jakubovic.

Na jiný, vyšší stupeň pozvedl lanškrounské rybníkářství až nový majitel zdejšího panství Zdeněk Kostka z Postupic po svém příchodu v roce 1451. Kronikář Jindřich Chládek charakterizuje stručně jeho úlohu tak, že se "Zdeněk Kostka rozhodl rozšířit rybniční hospodaření na rybníku, který jako opuštěnou podstatu lanškrounského augustiniánského kláštera převzal do svého držení."

Roku 1464 zřizuje Zdeněk Kostka rybník Dlouhý na pozemcích patřících městu a jako protihodnotu mu dává své sousední pozemky. Tuto směnu si nechává potvrdit samotným králem Jiřím z Poděbrad zvláštní listinou vydanou v sobotu po Božím křtění roku 1464. V listině se mimo jiné uvádí, že "jest Zdeněk z Postupic s vuolí měšťanů rybník udělal a za to jim tudíž pastviště od dvora Krumwald kněží lanškrounských mnichů oddal a jest pod takovou smlouvou potvrditel." Tato listina je jednou z nejstarších a nejvzácnějších listin lanškrounského archivu. K Dlouhém rybníku přibyly v následujících desetiletích ještě tři rybníky další: Krátký, Olšový a Pšeničkův (Pšenkův). První dva patřily rovněž vrchnosti, třetí vlastnil bohatý lanškrounský měšťan Josef Pšenička, o němž je v kronice zmínka, že měl dům "mezi valy". Po čase se však i jeho rybník dostal do majetku vrchnosti.

Mnohostranná užitečnost rybníků, tj. chov ryb, protipovodňová ochrana, možnosti zavlažovací, potřeba zimního ledování atd. byla už tehdy známá a dosvědčuje to zachovalý doklad o výnosu jednotlivých odvětví panského hospodaření z roku 1578, kdy Lanškrounsko patřilo významnému feudálnímu pánovi Vratislavu z Perštejna.V tomto dokladu se uvádí, že za první pololetí roku 1578 plynul finanční zisk z panských dvorů ve výši 237 kop grošů českých, z mlýnů 69 kop grošů českých, z lesů 162 kop grošů českých a z rybníků 212, přičemž rozloha rybníků byla desetkrát nižší než rozloha polností.

Po Pernštejnech vlastnili Lanškrounské rybníky a celé panství krátce Hrzánové, po nich více jak 200 let Lichtenštejnové, aniž se rozsah rybničního hospodaření nějak měnil.V 19. století začínala postupně narůstat mimoekonomická, to znamená zdravotní, sportovní a rekreační role rybníků a celého jejich okolí, nazývaného nejdříve městská pole, později městský les (Stadtwald) a ještě později jednoslovným názvem Kypuše (Kühbusch).Toto slovo prozrazuje, že okolí rybníků bylo využíváno jako obecní pastvina, což potvrzuje i název přilehlé části města, kudy se dobytek na pastvu honil.Říkalo se mu Fiebig, což je odvozenina od spisovného slova Viebweg = dobytčí cesta. Současný název Obora dostalo toto území až roku 1964.

Po josefínských reformách (1780 - 1790) ztráceli Lichtenštejnové vliv na správu města a rozhodli se omezit i své rybniční podnikání. Roku 1858 prodali Dlouhý rybník za 1800 zlatých mlynáři Josefu Schwobovi, od něhož jej pak koupil mlynář Gustav Müller. Krátký rybník koupil za 600 zlatých Josef Wernhardt, ale po čase ho z bezpečnostních důvodů získalo město Lanškroun.

Někteří lanškrounští občané se pokoušeli zvelebit okolí rybníků drobnými stavbami a terénními úpravami. Roku 1820 postavil bohatý měšťan Franz Schmeisser u vodního pramene nad hrází Olšového rybníka mariánský pomníček a pramenu se začalo říkat Mariánská studánka. Další, vydatnější pramen nad Pšeničkovým rybníkem, původně zvaný Vápenný, upravili r. 1861 lanškrounští ostrostřelci a na počest svého velitele, lékárníka Eduarda Erxlebena, jej nazvali Eduardovým pramenem.

Pod Mariánskou studánkou si roku 1905 postavil stánek s občerstvením Eduard Neugebauer a zanedlouho vznikla poblíž velká a populární Markova hospoda, v níž se v létě konaly hojně navštěvované koncerty dechové hudby lanškrounských veteránů, řízené kapelníkem Josefem Holetschkem. Také nově založený lanškrounský Spolek pro rekreaci a kulturu se rozhodl přispět. Roku 1908 postavil nad Markovou hospodou dvě výstavné vily určené k rekreačnímu a lázeňskému pobytu pro místní a přespolní hosty. Třetí vilu tu postavil o něco později významný lanškrounský rodák MUDr. Otto Piffl, tehdy již univerzitní profesor v Praze. Ten spolufinancoval i stavbu nové silnice od hráze Dlouhého rybníka k uvedeným vilám.

Stavělo se však i na levém břehu rybníka. Roku 1911 vybudoval mlynář Jan Müller poblíž rybniční hráze nové koupaliště s dřevěnými šatnami, lehátky a půjčovnou loděk. Koupaliště prosperovalo, a tak roku 1927 došlo k jeho modernizaci. Vznikla jednopatrová zděná restaurace s dřevěnými šatnami po stranách, uprostřed rybníka stál odpočinkový pavilon, do vody vedla vstupní mola atd. Celý areál byl na počest Müllerovy manželky nazván Tereziiny lázně. Rozvinul se tu pestrý kulturní a zábavný život, pořádaly se tzv. benátské noci, vodní karnevaly a další atraktivní akce.

Tento ráz si koupaliště udrželo s drobnými výkyvy i v následujících letech, přežilo i druhou světovou válku. I nový český nájemce plovárenské restaurace, Karel Čáp, se snažil, aby celý provoz nedoznal zhoršení. Také vedení města mělo zájem na dalším zlepšení situace. Roku 1956 navrhlo ing. Bohumilu Modrému, který znal ještě předválečné koupaliště, aby vypracoval návrh nového, moderního řešení. Nepřízeň doby a snad i zhoršující se zdravotní stav ing. Modrého způsobily, že k realizaci záměrů nedošlo. Určité změny však poválečná doba koupališti přece jen přinesla. Kolem rybníků začaly vznikat tzv. dětská hřiště či pionýrské tábory. Iniciativou lanškrounských rybářů byl roku 1965 postaven i nový, už pátý rybník, který dostal jméno Sluneční. V osmdesátých letech byl k rekreačním účelům přestavěn starý mlýn na hrázi rybníka.

Areál lanškrounských rybníků dnes prochází velkou proměnou, po níž bude naplňovat požadavky člověka 21. století. Podaří-li se tato proměna, stane se náhrdelník lanškrounských rybníků vzácným klenotem celého regionu.

Podle historických pramenů zpracoval Dušan Šlahora, 2005

Tisk Náhled tisku