Zdravý druhově přirozený les je stabilní ekosystém s velmi silnou schopností odolávat nečekaným přírodním katastrofám. Produkuje nebývalé množství biomasy (dřevo, listy atd.). Zásluhou fotosyntetických procesů v zelených částech rostlin přibude každoročně na hektar zdravého lesa několik tun dřevní hmoty. Udržet tento systém vyvážený znamená přeměnit obrovské množství dřevní hmoty na základní rostlinami znovu využitelné látky vracející se do přírodního koloběhu ve formě humusu a minerálů.

Existuje velké množství organismů, kteří využívají takto bohaté potravní nabídky. Konzumovat se dá prakticky všechno - listy, kůra, i dřevo. Živou i mrtvou dřevní hmotou se živí především larvy hmyzu, dřevokazné houby a bakterie. Kůru a terminální části mladých stromků však s chutí okusuje i srnčí a jelení zvěř.

Dnešní místní les se od své původní podoby liší téměř tolik, jako se liší přírodní louka od pole s pšenicí. Staré bukové lesy byly vykáceny a na jejich místo se od 19. století vysazoval smrk. Rostl rychle a jeho dřevo se dalo dobře využít ve stavebnictví, k výrobě nábytku i na topení. Nevýhodou nepůvodních, čistě smrkových lesů je ale jejich zranitelnost. Lehce podléhají polomům a vývratům a na jejich měkké dřevo se specializuje mnoho hmyzích druhů. Ty se v nepřirozeném prostředí monokultury snadno přemnoží a začnou les likvidovat (kůrovci, tesaříci, pilořitky apod.). Smrkový les navíc není příliš vhodný pro hnízdění hmyzožravých ptáků specializujících se na dřevokazný hmyz (žluny, strakapoudové, datli.) Nižší je i výskyt parazitického a dravého hmyzu (lumčíci, lumkové, pestrokrovečníci, střevlíci), čímž se les ochuzuje o přirozené nepřátele škůdců. Výjimku představují pouze mravenci , kteří likvidují veškerý hmyz, mrtvé živočichy i některé části rostlin. Nízkou odolnost monokultur podporuje i skutečnost, že smrk tvoří přirozené lesy až od nadmořské výšky cca 1000m n.m. V nižších polohách roste roztroušeně jako součást smíšených lesů. Dnešní hospodáři si ale toto úskalí uvědomují, a proto se v rámci obnovy lesa vrací i k původním listnatým druhům.

Typy místního lesa

Stromové patro v okolí rybníků reprezentují zhruba dva základní lesní typy, které se částečně prolínají. Smrkové porosty doplňují listnaté stromy za vzniku smíšených lesů a přechodných formací. Proto zde typickou smrkovou monokulturu ve velké souvislé ploše nenajdeme. Podmáčené půdy v bezprostředním okolí Ostrovského potoka a rybníků vytváří dobré podmínky pro potoční luh. Ten v některých oblastech přechází do křovin a těžko přístupných houštin.

Smrková monokultura a smíšený les

Je prostorově nejrozsáhlejší formace. Zde se vyskytuje s příměsí buků, bříz, dubů, modřínů, jeřábů, javorů, jedlí a borovic. Keřové patro doplňují bezy, jeřáby, krušiny, lísky, kaliny a vzácně i jedovaté růžově kvetoucí lýkovce.

Bylinné patro se změně lesa přizpůsobuje mnohem pomaleji, a tak je i ve smrčinách poměrně dobře vyvinuté a připomíná původní květnatou bučinu. Dominantních je zde několik druhů. Nejúspěšnější se zdá být všudypřítomný ostružiník. Souvislé porosty vytváří i bažanka, pstroček, šťavel, starček, čistec a jahodník.

Okraje lesů doplňují violka, kolotočník, kuklík, třtina, lipnice, psineček, mléč, plicník, pitulník a kakost. Vzácněji se objevuje lecha jarní, brčál menší, kokořík přeslenitý i mnohokvětý, zběhovec plazivý, vraní oko čtyřlisté, violka vonná apod.

Mechovému patru dominují početné druhy mechů a játrovky (ploník, chvostnatec, travník a zkrutek). Na několika místech doprovázejí toto patro i starobylé plavuně.

Potoční luh

Roste především v bezprostředním okolí Ostrovského potoka. Charakterizuje ho hustý bylinný podrost a relativně řídké stromové patro tvořené převážně vlhkomilnými dřevinami (olše, topol, dub, vrba, bříza a javor). V keřovém podrostu najdeme těžko přístupné křovinné formace (vrba, trnka, krušina, svída a divoká třešeň).

V bujném bylinném patru se jednotlivé rostlinné druhy střídají v souvislosti s roční dobou.
Z velké části je jejich skladba totožná s mokřady. Blatouchy, orseje, sasanky a prvosenky střídají s nástupem léta skřípiny, tužebníky, kosatce, třtiny a netýkavky. Kopřivy, bršlice, pcháče, srhy, lipnice a mnohé další druhy se do podrostu dostávají zásluhou člověka a označujeme je proto jako rostliny synantropní. Z typicky jarních druhů stojí jistě za zmínku masivní výskyt nezelené rostliny podbílku šupinatého. Ten parazituje na kořenech olší, ze kterých pomocí přísavek odebírá vodu a živiny.

Živočichové lesa

Rostliny vytvářejí svým pokryvem základní podmínky pro existenci všech živočichů. Bez jejich spoluúčasti by se však většina druhů jen tak neobešla. Už jsme uváděli, jak se mnohé druhy podílejí na rozkladu dřevní hmoty. Jako další příklad si můžeme uvést i hmyzí opylovače (motýli, blanokřídlí atd.), kteří hrají v životě mnohých kvetoucích rostlin nezastupitelnou úlohu.

Sami živočichové les vyhledávají z různých důvodů. Některým slouží jako domov, ale potravu si obstarávají jinde (čáp černý, volavka popelavá apod.), pro jiné představuje celoživotní prostor (veverka obecná, myšice lesní, norník rudý, křivka obecná). V místních lesích, které bezprostředně sousedí s lidskými sídly žije hojně kuna skalní, která toto prostředí záměrně vyhledává. Často se stěhuje přímo na půdy a do sklepů obydlených i neobydlených domů pro snadnou dostupnost potravy a existenční pohodlí. Loví drobné hlodavce, hmyz a ptáky, ale někdy neodolá ani lákavému osazenstvu kurníku a prohledávání odpadků. Zajímavá je její záliba pojídat švestky.


Text: Mgr. František Teichmann, Lanškroun

Tisk Náhled tisku