Pokud bychom se vrátili o nějakých 800 let nazpět, do období před zakládáním měst a obcí v oblasti lanškrounské kotliny, asi jen těžko bychom se v místech dnešních rybníků orientovali. A to i přes to, že se tvar reliéfu krajiny téměř nezměnil. Co ale prošlo zásadní změnou, je charakter vegetace. Původně na místě dnešních rybníků i v dalekém okolí rostl mohutný prales s bujným bylinným podrostem. Kromě letitých buků zde určitě prospívaly i habry, javory a břízy a v podmáčených místech olše, duby a vrby. Bylinný podrost zahrnoval celou řadu mokřadních rostlin, z nichž se nejspíše jen část udržela až do současnosti.

Příchodem člověka vzal za své hlavně les. Bukové porosty mizely při výrobě dřevěného uhlí i stavbě domů a postupem času je nahradil hospodářsky výhodnější rychle rostoucí smrk. Mokřady se zaplavily už v 15. století vodou nádrží a mokřadní vegetace ustupovala na jejich okraje. Právě zde se ale ukázala a ukazuje jejich síla a schopnosti. Dokáží totiž zatopeným územím při procesu tzv. sukcese postupně vracet svou původní tvář.

Mokřadní i vodní rostliny se neuvěřitelně rychle rozrůstají a vytvářením silných kořenových soustav spolu s obrovskou produkcí biomasy snižují výšku hladiny a zatopené oblasti přetváří zpátky v bažinu. Dobře je to patrné v horní části většiny rybníků, které se činností rákosů, skřípin, ostřic, orobinců, stolístků a řas postupně zmenšují. Tento proces je natolik vitální, že bez neustálých zásahů člověka by se převážná část kulturní krajiny vrátila do původního stavu v průběhu 150 – 200 let.

Mokřady

Tímto názvem označujeme rovinaté oblasti, kde po větší část roku zůstává vysoká hladina spodní vody, která někdy až splývá s povrchem země. V jarních měsících a po deštích tu voda vytváří rozlehlé mělké kaluže a jezírka. Mokřady se rozkládají v okolí pomalu tekoucích řek a potoků s četnými rameny a meandry. U rybníků najdeme mokřadní vegetaci v různých formacích především v horních částech nádrží u přítoků. Největší plochu zaujímají mokřady mezi Dlouhým a Olšovým rybníkem a mezi Olšovým a Pšeničkovým. Mokřady jsou přirozeným a velmi stabilním ekosystémem, ve kterém se daří celé řadě živočichů. Vyhledávají je hlavně obojživelníci, plazi a vodní ptáci. Přetvářením krajiny melioracemi, vysoušením, těžbou rašeliny a regulacemi toků však zasáhl člověk právě do těchto ekosystémů nejcitelněji.

Vodní rostliny

Rostliny trvale vázané na vodní prostředí označujeme jako hydrofyty neboli rostliny vodní. Zajímavé je, že vodní rostliny patří často mezi tzv. kosmopolitní druhy, což znamená, že rostou na příslušných stanovištích po celém světě v různých podnebných oblastech. To jim umožňuje především velká stabilita vodních ekosystémů. Společné jsou i další znaky – slabě vyvinutý kořenový systém, převládající vegetativní typ rozmnožování, vzdušné kanálky v pletivech a schopnost vytvářet velmi silná jednodruhová společenstva zarůstající hladinu. Vodní rostliny se svému prostředí přizpůsobily různým způsobem. Některé zůstávají trvale ponořené pod hladinou (stolístek klasnatý), jiné rozprostírají své listy na hladinu (leknín, rdest, okřehek). Většina z rostlin však kvete nad hladinou, neboť k opylení potřebují službu hmyzu.

Zajímavost místních rybníků představuje místy masivní výskyt vodní masožravé rostliny bublinatky obecné. Na jejích bočních stoncích jsou patrné měchýřkovité útvary o velikosti několika milimetrů. Jsou to lapací pasti, které fungují na principu podtlaku. Dotkne li se nějaký drobný vodní tvor jeho okraje, je nemilosrdně vtažen dovnitř a rozložen trávicími enzymy. Bublinatka se rozmnožuje především vegetativně, ale čas od času vykvete drobnými žlutými květy nad hladinou.

Velkou skupinu rostlin reprezentují v rybníce řasy. Označujeme je jako rostliny nižší. Nemají vyvinuté kořeny ani vodivá pletiva a nevytváří květy. Živiny přijímají celým povrchem těla. Většina místních druhů patří mezi mikrofyty – mikroskopické rostliny, jejichž tělo tvoří jedna nebo několik buněk. V letním období se běžně řada druhů přemnoží a svou přítomností zbarví vodu rybníka do „charakteristických“ zelených až hnědých barevných tónů. Řasy a kvetoucí vodní rostliny sice mohou znepříjemňovat plavcům jejich bohulibou činnost, ale nepředstavují většinou žádné větší zdravotní riziko. V tomto směru jsou mnohem nebezpečnější sinice – jednobuněčné, bakteriím podobné organismy rostoucí na hladině vody.

Vlhkomilné rostliny

Hygrofyty zahrnují rostliny vlhkomilné, kterým se daří v močálech a bažinách. Druhově velmi bohatá skupina rostlin si musela najít způsob, jak se vyrovnat s minimální přítomností vzduchu v podmáčených půdách. Mnohé proto mají provzdušňující pletiva nebo duté stonky. Na březích a v mokřadech jich najdeme stovky druhů. Mnohé z nich vytváří těžko proniknutelná společenstva o desítkách tisíc kusů (rákos, ostřice, třtiny, přesličky, skřípiny, orobince), jiné jsou mimořádně vzácné (ďáblík bahenní, vachta trojlistá, prstnatec májový, bradáček vejčitý apod.).

Hned od jara začíná v bažinách boj o světlo. Statné druhy se ještě nestačily zotavit ze zimy, a tak, dříve než je zastíní, vykvétají drobnější typicky jarní druhy (blatouch, sasanka, devětsil, prvosenka, křivatec a orsej). S příchodem léta převezmou pozice na slunci mohutnější vlhkomilné druhy (kostival, tužebník, netýkavky, sítiny) doprovázené všudypřítomnými kopřivami, lipnicemi, bršlicemi, pcháči a dalšími invazivními druhy plevelných rostlin. Přehled nejdůležitějších místních mokřadních rostlin by nebyl úplný bez několika typických a v některých případech i vzácných druhů. V červnu můžeme vidět statný nádherně kvetoucí kosatec žlutý. Slunná místa vyhledává kyprej obecný stejně jako vrbina obecná a stařinec potoční. V podrostu se s drobnými bílými květy někdy ztrácí drobný karbinec evropský.

Stromy v okolí mokřadů

Stromy v okraji mokřadních společenstev zastupují rychle rostoucí dřeviny (olše, topoly a vrby s podrostem krušiny, lísky, třešně a trnky.) Přímo v mokřadech stromy nerostou, protože kořeny větších stromů se v bažinaté půdě neudrží.


Text: Mgr. František Teichmann, Lanškroun

Tisk Náhled tisku