Z ekologického hlediska hraje les nenahraditelnou úlohu - zpomaluje odtok srážek, zabraňuje erozi půdy, zachycuje prach, tlumí klimatické extrémy (v létě zabraňuje přehřívání a v zimě zadržuje teplo), snižuje rychlost větru, pohlcuje a zpracovává až 90 % slunečních paprsků a pro mnoho tvorů znamená hojnost potravy a úkrytů.
Les má obrovskou schopnost produkce biomasy (dřevo, listy atd.). Zásluhou fotosyntetických procesů v zelených částech rostlin přibude každoročně na hektar zdravého lesa několik tun dřevní hmoty. V závislosti na stáří stromů se mění poměr mezi přírůstkem a úbytkem. Mladý les množství hmoty dlouhodobě zvyšuje. Přirozený, druhově vyvážený les je ekologicky silným systémem, ve kterém se celkové množství biomasy mění jen minimálně nebo v závislosti na mimořádných situacích ? požáry, polomy apod.

Udržet takto vyvážený systém znamená přeměnit obrovské množství dřevní hmoty na základní, rostlinami znovu využitelné látky vracející se do přírodního koloběhu života a smrti stromů. Konzumovat se dá prakticky všechno - listy, kůra, živé i mrtvé dřevo. Existuje velké množství organismů (listožravé, dřevokazné a podkorní druhy hmyzu včetně jejich vývojových stádií, dřevokazné houby, ptáci, savci? ), které využívají této nebývalé potravní nabídky.

Pokud jsou početní stavy zvěře v souladu s úživností ekosystému, může se nerušeně vyvíjet. Jestliže je však především srnčí a jelení zvěř přemnožená, dochází ke škodám, které mohou vést ke zpomalení až zastavení obnovy lesa. Srnčí zvěř škodí převážně okusem letorostů zmlazujících se dřevin, jelení zvěř pak navíc ještě ohryzem a loupáním kůry stromů.

Hospodářské využívání lesů se většinou dostává do rozporu s jeho přirozeným vývojem. V tomto pohledu je největším problémem druhová skladba. Smrk ztepilý představuje dřevinu, která je pro své široké technické využití a rychlý růst nejžádanějším druhem. Má však několik slabin. Nesmíšené smrkové porosty jsou původní pouze v nadmořské výšce nad 950 m n. m, v nižších polohách se přirozeně vyskytoval pouze přimíseně na vhodných stanovištích (chladná a vlhčí místa). Lehce podléhá vývratům a polomům při silném nárazovém větru a je značně citlivý na imise oxidů síry. V nepůvodních stejnověkých monokulturách se neblahé následky přírodních živlů ještě znásobují. Čistě smrkový les navíc není příliš vhodný pro hnízdění hmyzožravých ptáků specializujících se na dřevokazný hmyz (žluny, strakapoudové, datli). Nižší bývá i výskyt parazitického a dravého hmyzu (lumčíci, lumkové, pestrokrovečníci, střevlíci), čímž se les ochuzuje o přirozené nepřátele mnoha škůdců.

Nepřirozený stav v podobě lesa řeší příroda po svém ? nechává přemnožit živočišné druhy (kůrovce, bekyně, obaleče, ploskohřbetky apod.), které napadají nepůvodní oslabené stromy. Člověk tak může řešit situaci buď tím, že vede nikdy nekončící finančně náročný boj za udržení nevhodně vysazeného lesa, nebo začne hospodařit způsobem, který se co nejvíce blíží přirozenému stavu. Zdá se, že proměny v druhové skladbě (zvyšování podílu listnatých stromů) i uvážlivá těžba dřeva v Sázavském údolí dává tušit dobrou ekonomickou i ekologickou strategii místních hospodářů.

Lesy v údolí jsou svým složením mozaikovité. Různě velké plochy dřevin odlišné věkové a druhové skladby se neustále střídají.


Nejčastější formy lesa v Sázavském údolí:

Smrková monokultura
Les tvoří dominantní porost smrku ztepilého. Pěstováním smrku na nepůvodních stanovištích ve více generacích dochází k degradaci půd. Bylinné i keřové patro je slabé nebo zcela chybí, typickými rostlinami jsou: šťavel kyselý, bez červený, kapraď samec, starček, borůvka a další. Relativně bohatý podrost místních smrčin dokazuje, že původní složení lesa vypadalo jinak. K přirozeným obyvatelům lze zařadit především tyto druhy: veverka obecná, křivka obecná, sýkora úhelníček, holub hřivnáč apod.

Smíšený les
Zásluhou člověka dnes postupně nahrazuje od 19. století hojně vysazované smrčiny. Ke smrku se zavádí buk a javor klen, na vhodných místech také dub zimní, jilm horský a jasan ztepilý. Přirozeně se obnovuje také habr, bříza, líska, jeřáb a jíva. Z jehličnanů obohacuje druhovou skladbu jedle, borovice, modřín, případně introdukovaná douglaska. Bylinný podrost smíšeného lesa drží krok svou druhovou pestrostí s lesy listnatými. Úměrně se zvyšujícím se podílem rostlinných druhů roste i druhové bohatství živočichů.

Květnaté bučiny
Původní lesy se dodnes zachovaly pouze ostrůvkovitě, ale v některých oblastech tvoří stále podstatnou část lesů. Společně s převládajícím bukem tu rostou i javory kleny, jedle bělokorá či lípy, vtroušeně pak i další dřeviny.
Nejzachovalejší bukový les regionu najdeme v přírodní rezervaci Selský les. Ten začíná v horní partii Uhelné doliny, od které ji fyzicky dělí pouze úzký pás louky a silnice. Bučiny převládají právě v těchto severovýchodních partiích údolí. Mají bohatý bylinný podrost tvořený plicníky, kyčelnicemi, sasankami, kopytníky apod. (další blízké původní bučiny se nachází např. v rezervaci Třebovské stěny a Psí kuchyně).

Nivní les (v Sázavském údolí spíše "Potoční luh")
Roste výhradně v bezprostředním okolí potoků. Část lesa byla vykácena a na jeho místě dnes bují hustý luční koberec tvořený původními i synantropními druhy. Niva má nejen vysokou hladinu spodní vody, ale při povodni bývá pravidelně zaplavena. Z druhů převládají olše, javory, vrby, lísky a jasany. V podrostu se daří celé řadě rostlin. Hojné lopuchy, devětsily, tužebníky, kopřivy a netýkavky doplňují ostřice, pcháče a brzy z jara i vzácné bledule.

Tisk Náhled tisku