Obec Luková se rozkládá podél toku Lukovského potoka 4 km jižně od Lanškrouna a sestává ze dvou historicky samostatných obcí - Lukové a k ní administrativně připojené Květné. První zmínka o Lukové (Lukow) pochází z donační listiny Václava II. z roku 1304, jíž věnoval celé Lanškrounsko Zbraslavskému klášteru. V souvislosti se založením litomyšlského biskupství a ustavováním jeho diecéze se 1349 ves uvádí jako farní. Roku 1358, kdy zbraslavský klášter směnil Lanškrounsko a Lanšpersko s litomyšlským biskupem za vhodnější statky blíže u Prahy, se stala Luková součástí biskupských statků.
Odlišné byly nejstarší osudy 3 km jižněji ležící Květné, která byla přejmenována na Květnou z původní Kozínohy až po druhé světové válce. Poprvé je zmiňována roku 1304 (ve stejné donační listině jako Luková) pod německým názvem Cigenfus. Její další dějiny jsou však spjaty spíše se sousedním Trpíkem. Za vlády Jana Lucemburského, který se několikrát zmocnil východočeských zbraslavských statků (naposledy v letech 1335-36) král Květnou a Trpík od cisterciáckých vesnic na Lanškrounsku oddělil a zastavil je Ottovi z Tannenfeldu. Zbraslavský klášter je získal zpět teprve roku 1350, kdy Karel IV. nařídil jejich navrácení cisterciákům. Když se nedlouho poté zbraslavští mniši rozhodli své panství směnit s litomyšlským biskupem, nebyla Květná do smlouvy zahrnuta. Zbraslavský klášter si ji s několika dalšími vesnicemi podržel a prodal ji některým místním drobným šlechticům. Už roku 1372 tak držel Květnou Jindřich z Brandýsa, sídlící na Libchavě, který ji spolu s Trpíkem a přilehlými rybníčky roku 1402 prodal augustiniánskému klášteru, založenému roku 1371 v Lanškrouně. V rukou řeholních kanovníků zůstala Květná až do husitských válek.

Roku 1421 augustiniáni před hrozícím nebezpečím uprchli z Lanškrouna do Olomouce, kde se usadili natrvalo. Své statky v okolí města si nárokovali i nadále, ale naděje že je získají zpět byly liché. Právní nároky augustiniánů mj. i na Květnou sice svým privilegiem roku 1460 výslovně potvrdil král Jiří z Poděbrad, ale někdejších biskupské statky, včetně klášterních vesnic, zůstaly pevně ve světských rukou. Od druhé poloviny 15. století jimi vládl Zdeněk Kostka z Postupic, který přičlenil Květnou k ostatním vesnicím na lanškrounském panství, s nimiž sdílela i své pozdější osudy. Na sklonku 16. století, kdy lanškrounské a lanšperské panství držel Adam Hrzán z Harasova, se poddaní z Lukové a okolních vesnic dostali do velkého sporu s vrchností. Dravě podnikavý a především lakotný šlechtic začal v okolí Lanškrouna zakládat rybníky, které patřily mezi nejvýnosnější druh soudobého podnikání. Při jejich stavbě však nebral ohled na své poddané, takže lukovský rybník dokončený roku 1602 zatopil polnosti ale i usedlosti více než třem čtvrtinám obyvatel vesnice. Roku 1603, kdy zasedla v Lanškrouně zvláštní komise vyslaná císařem k vyřešení sporu, se bohužel nepodařilo rozpory urovnat. Hrzán nehodlal způsobené škody vyrovnat v patřičné výši, poddaní naproti tomu odmítli pánu robotovat a platit dávky. Jednání sporu se v následujících letech táhla a tak nakonec vesničanům došla trpělivost. Roku 1612 lukovští v noci vysekali hráz rybníka a vypustili jej, přičemž pochytali ryby v něm nasazené a navíc zpustošili i pod splavem vystavěný panský mlýn. V době pobělohorské, kdy panství koupil císařský místodržící Karel z Lichtenštejna, byl lukovský rybník opět obnoven. Někdejší rozlohy ale nedosáhl a také škody způsobené poddaným Lichtenštejn vyrovnal. Po roce 1622 byl také založen v Lukové vrchnostenský dvůr s ovčínem, v němž se za dob jeho největší slávy chovalo až na čtyři tisícovky ovcí. Robotovat ke dvoru byli povinni poddaní z nedaleké Květné, Trpíku a Anenské Studánky. Někdejší lukovský rybník zanikl po roce 1700, kdy se protrhla jeho hráz a už nebyla obnovena. Někdejší vrchnostenský dvůr pak byl v rámci pozemkové reformy roku 1926 rozparcelován a přidělen několika českým rodinám, které o rok později dosáhly zřízení menšinové školy umístěné v budově bývalého dvora. Ve třicátých letech se česká menšina rozrostla zhruba na stovku osob, takže představovala více než desetinu celkového počtu obyvatel. Navzdory českému původu jména bylo totiž osídlení Lukové historicky většinou německé a německého charakteru zůstala obec až do konce druhé světové války. Po poválečném odsunu byla vesnice dosídlena z vnitrozemí. Mezi důležitá data v její moderní historii patří rok 1950, kdy bylo v rámci socializace zemědělství založeno jednotné zemědělské družstvo. Už o tři léta později však začalo hospodářsky pokulhávat natolik, že se někteří jeho členové dokonce rozhodli jej opustit. K určité hospodářské konsolidaci pak došlo v polovině padesátých let. O dvacet let později se sloučila okolní družstva do jednoho celku, JZD se sídlem v Žichlínku. Roku 1961 byl v obci otevřen kulturní dům, od roku 1983 funguje obecní vodovod, jehož stavba ovšem pokračovala celá osmdesátá léta. Jedním z výrazných milníků v moderní historii obce je rok 1993, kdy byla slavnostně otevřena železniční zastávka Luková u Rudoltic. Trať se totiž už od svého vybudování v letech 1842-45 obce ze severu dotýkala, ale nejbližší zastávka byla až v Rudolticích. Mezi významné události patří i rok 1997, kdy byla obec postižena velkou povodní.

Lukovské školství bylo vždy spjato s nedalekým Damníkovem. Stará škola byla do roku 1870, kdy se osamostatnila, filiální farní jednotřídkou damníkovské školy. V moderních dějinách obce zde působí pouze čtyřtřídní základní škola a do vyšších ročníků děti dojíždějí do Damníkova. V Lukové funguje ještě mateřská škola, zřízená roku 1950.

Do sousedního Damníkova byla Luková rovněž přifařena. Po bělohorské bitvě a vykázání nekatolických duchovních z panství lukovská fara zanikla a do roku 1677 byla spravována z Lanškrouna. V období 1677 až 1784 byl zdejší kostel sv. Markéty filiální do Damníkova a teprve za vlády Josefa II. byla fara opět obnovena. Někdejší starý dřevěný kostel, připomínaný roku 1677, nesl na vnitřních stěnách malované výjevy ze selského života a polních prací. Stržen byl roku 1885, kdy byl postaven současný svatostánek. V nedávné minulosti byla v obci zřízena rovněž modlitebna Českobratrské církve evangelické (1951), která dnes již neslouží svému účelu.

Z církevních památek se v obci dále nacházejí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1810 a o dva roky mladší sousoší Nejsvětější Trojice. Mezi historicky hodnotné stavby se řadí několik usedlostí většinou z poloviny 19. století. V Květné patří mezi památky kaple sv. Vavřince z roku 1863 a u ní stojící barokní kříž s reliéfem P. Marie Bolestné z roku 1771.

V současnosti v obci působí několik drobných firem, jako jsou prodejny potravin (Konzum a Hamko), zdravé výživy (Oáza) a pekařských výrobků. V Lukové rovněž podniká pekárna asi o dvou desítkách zaměstnanců a další služby nabízí hostinec, kadeřnictví a masér-léčitel

Podrobné informace převzaty z "Vlastivědy Lanškrounska"