Vážení občané, dámy a pánové,

v těchto dnech slavíme již 92. výročí vzniku našeho novodobého státu. Nemám ambici podrobně rozebírat a posuzovat cestu, kterou naše země prošla od podzimu roku 1918 do dnešních dnů. Nechci hodnotit, jak dnešní stav odpovídá idejím, na kterých vznikla naše republika, demokratický stát Čechů, Slováků a dalších národností. Každé výročí však nutí samo o sobě ohlédnout se zpět a vyvodit z minulých zkušeností jakési poučení pro budoucnost. Přitom je ale potřeba určité opatrnosti, aby se z tak velkého tématu, jakým vznik samostatné republiky bezpochyby je, nestalo jen určité klišé. Nutně se naskýtá otázka, proč neprobíhají velkolepé oslavy, proč se národ neveselí tak, jako když některý náš sportovec získá zlatou medaili či hokejisté vyhrají mistrovství světa? Vysvětlení se nabízí několik. Například – že vznik republiky před takřka 100 léty je pro nás už velmi vzdálenou historií. A dnešní republika už má s tou, jejíž vznik máme slavit, velmi málo společného. Původní hranice se značně pozměnily, nenaplnila se ani představa prezidenta Masaryka o vzniku československého národa. Postupně jsme se zbavili nebo přišli o rusínské, německé a naposledy i slovenské spoluobčany. S trochou nadsázky se dá říct, že ideje první republiky vzaly definitivně za své vstupem naší země do Evropské Unie. Je to jistě k diskuzi, ale my jsme dnes v úplně jiné situaci, než jaká tehdy panovala ve střední Evropě či ve světě vůbec. Máme za sebou určitý dějinný vývoj, který nás dovedl do situace, ve které se nacházíme dnes. V historii každého státu – toho našeho nevyjímaje – se staly pěkné i méně pěkné věci. Události, na které můžeme být s odstupem času velmi hrdi, ale i události, které se raději stát neměly. Historie se ale nedá měnit; co se stalo, nelze odestát. Historii často překrucují politici, jak se jim to hodí pro dosažení jejich cílů. Příčinné a časové souvislosti jsou však neměnné. Opakující se nastolování problémů poválečného uspořádání Evropy je proto nepřijatelné, a to přesto, že se v poslední době stává jakousi módou poukazovat na bezpráví, které sebou přinesl konec 2. světové války. Nechci, aby to bylo chápáno jako ospravedlňování zločinů, které se nepochybně staly. Není to omluva lidských selhání ani nabádání ke smíření se zlem. Myslím to jako smíření se s vlastní historií. Pokud to neuděláme, bude nás to stále oslabovat a brzdit. Přitom jako národ máme být na co hrdi. Máme za sebou tisíciletou minulost. Tato hrdost však nesmí přerůst do nesnášenlivého nacionalismu a pocitu vlastní výlučnosti. Koneckonců už v základech československé státnosti byla idea národnostní a náboženské tolerance.

Na závěr mi dovolte, abych při této slavnostní příležitosti vzdal hold lidem, kteří se zasloužili o vznik samostatného československého státu a založili tak před devadesáti dvěma léty pevné základy, na kterých stojí naše dnešní demokracie. A abych připomněl i ty, kteří k udržení tohoto státu vynaložili nezměrnou vůli, diplomatický um, ale i odhodlání za svou vlast v případě potřeby bojovat a umírat.
Děkuji za pozornost!


Ing. Martin Košťál, starosta města










Foto: Petr Celý

Tisk Náhled tisku